CO V PŘENOSU NEBYLO aneb Pro veselejší pondělí

Nemálo lyžařů už z cíle Jizerské 50 lezlo obrazně řečeno po čtyřech. Ale kdo už někdy lezl po čtyřech na její start? A to doslova? Já!

Den před hlavním závodem jsem si cvičně zajel Jizerskou pětadvacítku se zrakově postiženým Jakubem a pak jsme se s Evkou z Nadace Leontinka, další nevidoucí parťačkou pro velkou "padesátku", ještě jeli projet, abychom doladili naši souhru a neponechali nic náhodě. Na závod se těšila a tak trochu si jej vydupala, šlo v první řadě o pohodu v hlavě. A šlo nám to v posledním tréninku dobře. Těšili jsme se na neděli. Tak ahoj zítra!

Ráno šlo všechno jako po drátku. Na stadionu jsme včas, u stanu všichni připraveni. Počasí ideální, lyže skvěle namazané. Evka před svojí padesátkovou premiérou působila trochu nervózně, ani jsem se nedivil. Více mi zatrnulo, když si mne její patronka Terka vzala stranou a upozornila, že možná nedojedeme, protože Evka si brala prášky na nějakou chřipku a přes noc jí nebylo dobře. A všichni víme, jakou roli hraje její psychika. Ať se prý klidně někde otočíme a vrátíme, kdyby to nešlo. Hm, už i já jsem začal trochu nervóznět...

Slíbil jsem, že to dobře dopadne a vrhli jsme se do poslední kontroly. Do startu 20 minut, je čas nastoupit do našeho koridoru. Čepice, rukavice, ledvinka, vosky do kapsy, lyže,... Cože??? Evka hlásí, že nemá lyže!!! Mravenci se rozeběhli do blízkého i vzdálenějšího okolí našeho stanu hledat černobílé fischerky, žhavily se telefony na chalupu. Fischerky nikde. Nemá je někdo jiný, kdo už je v koridoru? Nemá. Máme nějaké náhradní? Nemáme. Doprdele!!!

Start za necelých 15 minut. Evka se začíná klepat. Minutu na sebe všichni koukáme a z hlavy se nám kouří. Moderátor na stadionu začíná hecovat všechny natěšené závodníky a startovní horečka je na vrcholu. U nás je zle. Kdo má lyže, tak odchází a zůstává jen Terka, Bára a my dva závodníci bez lyží...

A pak mne to trkne.
"Zůstaňte všichni tady a zkuste něco vymyslet, já mám nápad. Nikdo neodcházejte!"
Skrz dav tlačící se do startovních koridorů se deru do Skiservisu Mára, který zde provozuje kamarád z cestovky. Deset minut před startem tam budou všichni protivní a zavalení kupou práce, ale což...
"Chlapi, je tu Mára? Není? Potřebuju za 10 minut lyže pro takhle velkou a asi takhle vážící holku. Jedeme padesátku."
Koukali na mne nevěřícně asi deset vteřin a pak to začalo lítat.
V ruce mi přistály jedny šupináče.
"Tyhle ne, ona má na lepší." Dvacet vteřin pryč...
Co tyhle? Už pěkné Sporteny, ale úplně hladké.
"OK, dejte mi tam nějaký základ, já jí to přimáznu, vezu něco s sebou!"
"Nene, my ti to uděláme."
V televizi na stěně vidím, jak na startovní čáře stojí elitní vlna, my máme jít asi šest minut po nich. Začíná odpočítávání posledních 60 vteřin. Servisákům odhalím alespoň svoje číslo, aby viděli že nekecám. Na nic dalšího není čas. Přijdu po závodě.
Start! Elita vypálila z rovinky a já vypálil z boudy. U stanu jsou naštěstí všichni a já radši ani nevysvětluju, co se dělo. "Evko, za mnou, to stíháme!"

Vrháme se do koridoru a hrneme se dopředu, kde snad ještě narazíme na naši skupinu z Nadace Leontinka. Zastaví nás nekompromisní pořadatelé: Tohle není vaše vlna a do té vaší se dostanete jen když půjdete zpátky a obejdete celý stadion.
Dvě minuty do startu a dvacet vteřin přemýšlení.
"Evko, za mnou!" Před konsternovanými organizátory přebíháme všechny koridory a plížením pod reklamními transparenty dosahujeme úplně prázdné cílové/startovní rovinky, na jejímž konci už ve stopě stojí naše parta. Diváci na nejprestižnějších místech na nás něco řvou, tohle možná ještě neviděli.
Dobíháme když startér zvedá ruku. Evka vůbec nechápe co se děje, tak jí jako král Miroslav zavazuju střevíčky. Tedy - přidělávám lyže na nohy.

Teď!!!
Vyjíždíme s ostatními!!!! Ne tak docela, protože jsem si nestihl navléknout hole a jedna mi po padesáti metrech vyklouzne a musím se pro ni vracet. V tom celkovém šoku a před tolika lidmi už ji zase beru jen do ruky a nasadím ji někde v klidu. Teď musíme ujet co nejdál, než nás převálcuje další vlna v tom nejhorším možném místě.
Vlna nás převálcovala šetrně, hůlku jsem si nasadil po více než kilometru. Evka náš start rozdýchávala ještě na desátém kilometru. A pak už jich zbývalo jen čtyřicet. Ale o tom zase jindy. Snad jen: z cíle jsme po čtyřech nelezli!

Ještě jednou vzkazujeme to největší poděkování Márovi a jeho lidem. Vo tom to je!