Epidemie aneb Co si myslím já
Co si myslím:
Nemůžou za to lidé, kteří jezdí lyžovat do Alp.
Nemůžou za to Američani, Židi, Číňani, netopýři.
Může za to naše obrovitánská rozežranost.
Dříve by nějaký virus vybílil v Asii jednu vesnici či okres či stát. Sousedi by měli obavy, tak by asi zavřeli hranice (nebo by s tím vybílením trochu pomohli) a my v Evropě bychom o ničem ani nevěděli. Tak jako nějaká vesnice v Asii by nevěděla, že nás v Evropě likviduje zase jiná nemoc. Případně že se likvidujeme sami.
Teď to máme online a napřímo. Jeden nemocný Číňan, druhý nemocný Číňan. Třetí nemocný Číňan je mezitím už na evropském letišti, protože i když je to komouš, tak jeho levná trička jsou pro nás dobrá. To se pak na nějaké drobné hříšky s tanky klidně zapomene. Takže tu máme nemocného Číňana, nevíme o tom a jsme v pohodě, protože my jsme přeci nebezpečné nemoci navždy vymýtili. Nám nic nehrozí.
Ani nevíme, že mezitím tu těch nemocných Číňanů máme už deset. Jen pár lidí u nás dostalo divnou horečku. Asi nějaká chřipka, ale na tu přeci zabírá reklama v televizi!
A pak jsou ti naši najednou stejně nemocní jako Číňan. A vidíme, jak jsme slabí. Ony totiž v přírodě existují nové nemoci, se kterými to ještě neumíme. Existují v přírodě mechanismy, kterým jsme se postupem času naprosto vzdálili a hrajeme si na bohy, kteří můžou všechno. A nikdy neumřou.
Ti bohové si pak mezi sebou začnou na internetu nadávat, kdo za to může. Začnou se žrát mezi sebou. Začne se ukazovat, že jim je k ničemu zlatý trůn, když je sklátí nějaká nenápadná čínská nemoc. Začne se ukazovat, že jejich létání sem a tam po zeměkouli sice vypadá skvěle a božsky, ale že víc než bohy připomínají hmyz kmitající sem a tam a roznášející víc nemocí než životodárného pylu. Že léta budovaný systém začíná být ve skutečnosti velmi vratký.
Začne se ukazovat, že když bohům tři čtvrtiny jejich božského trůnu vyrábí chudák na druhém konci světa, při jeho onemocnění přicházejí o božství, o téměř veškerou sílu. A navíc obdrží chudákovu nemoc také...
Začne se ukazovat, že naprostá provázanost všeho se vším má i svoje slabiny.
Začne se ukazovat, že světu (a mnohým lidem i v osobním životě) vládne skupina lidí, která si ostatní v klidných dobách tak ochočila, že oni nejsou schopni samostatného myšlení a konání a radši se zcela odevzdají...
Začne se ukazovat, že stačí jen správná - nebo nesprávná - informace a věci se dají do pohybu, který se už nedá zastavit.
Ale ještě máme šanci. Roušku! Přikryjeme s ní svou hrdou tvář a věříme, že je vyřešeno. Chvíli budeme vypadat jako ze sci-fi filmu, možná časem budou roušky v různých barvách a haute-couture modelech. Ale až ta ošklivá fuj fuj nemoc zmizí, roušku spálíme a budeme zase vládnout. A s komouši kšeftovat, k banditům na dovolenou. A neumřeme. My té přírodě ukážeme! Za dva měsíce je po všem!
Ale máme ještě opravdovou šanci.
Vývoj se mění každou hodinou a v této fázi psaní článku došlo k uzavření hospod, divadel, sportovišť. Děti nechodí do školy.
Jsme nuceni zpomalit. Jsme nuceni se více zamyslet, co opravdu potřebujeme a tím třeba i trochu šetřit. Jsme nuceni být více se svými blízkými. Někteří se dokonce musí učit se svými dětmi! Jsme nuceni k větší hygieně.
Nemáme kam vyrazit, maximálně tak do lesa za rohem, kde jsme už deset let nebyli, protože práce, nákupy, dovolená...
Jsme nuceni vydržet i se sebou samými, zabavit se sami, sami si vymyslet jak vyplnit čas. A vidíme, že to neumíme!
Jsme nuceni rozlišit mezi přicházejícími informacemi ty, které jsou k něčemu a ty, které nejsou.
Jsme nuceni se vrátit o mnoho let nazpět, kdy nebylo tolik lákadel, ale zato jsme měli čas být spolu. Jsme nuceni se vrátit ke stavu, který je na pohled chudší a nudnější, ale ... nikdo nás v něm vlastně nenutí uhonit se k smrti.
Je jisté, že z epidemie vybruslíme. A bylo by dobré, kdyby nám ta malá mikroskopická mrcha ukázala nový směr. Směr, který mnozí už dávno potřebují. Nebo všichni?
Ta epidemie může být léčivá.
To si myslím já.
Jdu mazat lyže na příště.
