Ladění formy aneb Co trenéři nesmí vědět
07.03.2012 18:53
Ples začíná. Startovní proslov pouští na parket ukázkové dámy a sebevědomé muže, všichni jsou připraveni podat co nejlepší výkon. Neztrácím krok, hlídám si techniku a šetřím síly do finiše. Hlavou se honí i zítřejší závod. Občas při tanci použiju střídavý krok, soupaže nebyly třeba. Vyvaroval jsem se i pádů, nepromazal jsem, vše šlo hladce. Kvůli usínající kapele nebylo třeba často zvyšovat tempo a ztrácet síly, které se mi už za pár hodin budou hodit. Plánovaný odchod o půlnoci byl kvůli dobré formě posunut o hodinu a ve dvě v noci jsem byl v posteli.
Přihlásil jsem se na závod, 50 kilometrů na běžkách. Letos jsem víceméně odchodil několik podobných akcí. Pak jsem koupil lístky na ples. V posledních sedmi letech jsem neabsolvoval ani jeden. Závod startoval 13 hodin po zahájení plesu, více než 100 km od tanečního sálu. Čekal mě těžký víkend.
V týdnu jsem pečlivě sledoval předpověď počasí, abych věděl jak těsně před maratonem namazat lyže. Občas jsem se dostal k běhu v přírodě, lyže odpočívaly v obalu. Zkoušel jsem si také vzpomenout na dávno používané taneční kroky. Ve čtvrtek už jsem věděl, že je zle.
V pátek dopoledne jsem začal mazat první vrstvy vosku a pokaždé když lyže chladnuly, u internetu jsem natrénoval dva tance. Zaběhnutý rytmus se změnil jen když jsem odběhnul připravovat jednu ze dvou hromádek - tašku na závod a oblečení na večer. Jen to nepomíchat!
Pátek odpoledne: Předpověď počasí je už skoro jistá, základní tance nacvičeny. Zbývá zvolit správný vosk pro stoupání, nervy pracují naplno. V poslední možné chvíli jsem nevydržel a napsal dotazovací SMS ohledně kvality sněhu na horách. S dodatkem “Ale rychle, za chvíli jdu na ples!” Okamžitá odpověď mě uklidnila pokud jde o vosky, naopak mne nepotěšila poznámka: “Šílíš? Start je zítra v 9 hodin!”. Co nadělám...
Hodina do začátku plesu. S rukama od klistru končím mazání a začínám večeřet, oblékání přijde až pak. Adrenalin stejný jako před závodem, rozdíl je jen v tom, že na start chodím po rozcvičení mírně zpocený, na plesu bych takto asi moc neoslnil. Ale zato se můžu víc nadlábnout!
Ples začíná. Startovní proslov pouští na parket ukázkové dámy a sebevědomé muže, všichni jsou připraveni podat co nejlepší výkon. Neztrácím krok, hlídám si techniku a šetřím síly do finiše. Hlavou se honí i zítřejší závod. Občas při tanci použiju střídavý krok, soupaže nebyly třeba. Vyvaroval jsem se i pádů, nepromazal jsem, vše šlo hladce. Kvůli usínající kapele nebylo třeba často zvyšovat tempo a ztrácet síly, které se mi už za pár hodin budou hodit. Plánovaný odchod o půlnoci byl kvůli dobré formě posunut o hodinu a ve dvě v noci jsem byl v posteli.
V pět ráno jsem už zase vstával. Přestože odpůrce pití kávy, nalil jsem do sebe pořádný hrnek a další dávku kofeinu si nachystal do láhve. Snad nebude kontrola na doping...
V autě jsem všechny poprosil, aby na mne soustavně mluvili a udržovali mne vzhůru. Pár kilometrů před dojezdem ke startu jsme zastavili u pumpy a já zjistil, že nemůžu skoro ani chodit. Startujeme za hodinu a půl.
Předstartovní přípravy díky potížím s parkováním proběhly dvojnásobnou rychlostí, tak nebyl čas na přemýšlení o tom, co mne bolí už teď. Na startovní čáru se stavím pět minut před výstřelem. Uf.
Start. Po dvou kilometrech tuším co mne čeká. Po pěti si začínám být jistý a v prvním kopci na desátém kilometru je vše jasné - dnes půjde o život. Ale počasí nám přeje a letos jsem si lyžování moc neužil, tak zkusím vydržet co nejdéle. Dá to práci. Přestože jsem se včera vůbec nedotknul alkoholu, spánkový deficit funguje podobně. Hlavně mozek má potíž udržet rovnováhu, trefit odraz, donutit se pohnout. Někdy v polovině závodu jsem si uvědomil, že se asi nápadně podobám chlapíkovi z oblíbené online hry Opilec. Napravení každého vychýlení z rovnováhy zabere několik zoufalých kroků a jen silou vůle se mi daří udržet se na nohách. Vzpomínám na včerejší foxtrot a jive, dneska je to spíš tanec svatého Víta.
Ve druhé polovině závodu nás čeká dlouhý kopec, vosk na lyžích přestává fungovat a vím, že takto nemám šanci. Zouvám lyže a kydám na ně záložní klistr z ledvinky. Stojí mne to nějakých třicet míst, ale už na kopci dojíždím některé z bývalých soupeřů a v cíli jsem téměř zpátky mezi “svými”. Je mi to však úplně jedno, pozdravy od známých podél trati jsem ochotný považovat už i za halucinace.
Místo cílové čáry je široké červené prkno. Pořadatelé ho ale pořádně nezapustili do sněhu, lyže se mi na něm zastavily a já tuto závodní sezónu zakončil výstavním tygrem. Odplazil jsem se jako zpráskaný pes. Ještě že jsou za cílem šikovné oplůtky, musím si sednout a dlouho se mi nechce vstávat. Ale podaří se, dobelhám se k převléknutí a pak i na občerstvení. I dost nepovedené těstoviny jsou v tuto chvíli tou nejlepší pochoutkou.
Více než tříhodinová dřina mne nastartovala a cestou domů se mi spát ještě nechtělo. Až večer. Padnul jsem do postele a ani nestihnul zpracovat co jsem za posledních 24 hodin zvládnul.
Ale ve snu jsem se už těšil na jarní výlety za sněhem a na další bláznivé akce, které mne určitě čekají. Které si vymyslím.
Protože o tom to je!
V autě jsem všechny poprosil, aby na mne soustavně mluvili a udržovali mne vzhůru. Pár kilometrů před dojezdem ke startu jsme zastavili u pumpy a já zjistil, že nemůžu skoro ani chodit. Startujeme za hodinu a půl.
Předstartovní přípravy díky potížím s parkováním proběhly dvojnásobnou rychlostí, tak nebyl čas na přemýšlení o tom, co mne bolí už teď. Na startovní čáru se stavím pět minut před výstřelem. Uf.
Start. Po dvou kilometrech tuším co mne čeká. Po pěti si začínám být jistý a v prvním kopci na desátém kilometru je vše jasné - dnes půjde o život. Ale počasí nám přeje a letos jsem si lyžování moc neužil, tak zkusím vydržet co nejdéle. Dá to práci. Přestože jsem se včera vůbec nedotknul alkoholu, spánkový deficit funguje podobně. Hlavně mozek má potíž udržet rovnováhu, trefit odraz, donutit se pohnout. Někdy v polovině závodu jsem si uvědomil, že se asi nápadně podobám chlapíkovi z oblíbené online hry Opilec. Napravení každého vychýlení z rovnováhy zabere několik zoufalých kroků a jen silou vůle se mi daří udržet se na nohách. Vzpomínám na včerejší foxtrot a jive, dneska je to spíš tanec svatého Víta.
Ve druhé polovině závodu nás čeká dlouhý kopec, vosk na lyžích přestává fungovat a vím, že takto nemám šanci. Zouvám lyže a kydám na ně záložní klistr z ledvinky. Stojí mne to nějakých třicet míst, ale už na kopci dojíždím některé z bývalých soupeřů a v cíli jsem téměř zpátky mezi “svými”. Je mi to však úplně jedno, pozdravy od známých podél trati jsem ochotný považovat už i za halucinace.
Místo cílové čáry je široké červené prkno. Pořadatelé ho ale pořádně nezapustili do sněhu, lyže se mi na něm zastavily a já tuto závodní sezónu zakončil výstavním tygrem. Odplazil jsem se jako zpráskaný pes. Ještě že jsou za cílem šikovné oplůtky, musím si sednout a dlouho se mi nechce vstávat. Ale podaří se, dobelhám se k převléknutí a pak i na občerstvení. I dost nepovedené těstoviny jsou v tuto chvíli tou nejlepší pochoutkou.
Více než tříhodinová dřina mne nastartovala a cestou domů se mi spát ještě nechtělo. Až večer. Padnul jsem do postele a ani nestihnul zpracovat co jsem za posledních 24 hodin zvládnul.
Ale ve snu jsem se už těšil na jarní výlety za sněhem a na další bláznivé akce, které mne určitě čekají. Které si vymyslím.
Protože o tom to je!
