Lyže, toaleťák a vuvuzely aneb Konec dobrý, všechno dobré.

Amatérské závodění na běžkách je všestranná aktivita a samotný závod je jen důvodem pro to, aby se okolo něj děla spousta událostí. Tak jako letos.

Každý rok se přihlašuji na polskou obdobu Jizerské padesátky, na Bieg Piastów. Mám k tomuto závodu citový vztah, vede krásnými místy, je velmi dobře zorganizovaný - a není tam tak velká konkurence...

Letos jsem udělal výjimku. Zapomněl jsem se včas přihlásit. Nevadí, další termín je také možný, jen o něco dražší. Od prosince jsem tedy věděl, že první březnovou sobotu v 6 ráno odjíždím z domova a v 10 hodin mne čeká 54 km závod.

Od té doby jsem kvůli nepovedené zimě na lyžích najezdil asi 150 km. Není to příliš na to, aby člověk na závodě Worldloppetu bojoval v popředí...
Poslední lyžování jsem zvládl před měsícem, pak jsem se na sníh už nedostal. A závod se blížil.

Den před závodem:
Plánuji dnes nákup jídla, kombinaci dvou nevyhnutelných pracovních úkolů, večerní akci 30 km od domova, přípravu lyží. Nevím, jaký je na horách sníh, předpověď počasí je jako vždy - neurčitá.

Podvečer před závodem:
Pracovní záležitosti se protahují. Začínám nestíhat. Ale stále kontrolovaně.
Přicházím domů, vytahuji lyže. Měsíc starý klistr na nich spolehlivě drží. Takže umýt! Nestíhání přestává být kontrolované.

Zapínám internet s poslední předpovědí počasí. Mažu první vrstvu vosků.
Když vosky chladnou, podívám se do propozic závodu a chci se ujistit, kudy letos vede trasa. Z malého obrázku nic nezjistím, zato zjistím jinou zajímavost. Startovní čísla se vydávají jen dnes do večera, ráno v den závodu číslo nedostanu. Veškerá kontrola nad situací právě skončila.
Projedu propozice ještě jednou a už se jen směju. Letos se startuje o hodinu dříve, takže odjezd v 5 ráno...

Bez čísla nemůžu odstartovat. Volám kamarádce z hor o výpomoc s vyzvednutím, ta právě lyžuje a není nikde poblíž. Odkazuje mne na další kamarádku. Ta nelyžuje, svoje číslo má zajištěné a neví jak mi pomoci. Dává mi telefon na svého kamaráda, který dnes pro čísla jede. Volám mu a on hlásí, že se právě vrátil. Jsem bez čísla, ale aspoň od něj vím, že sněhové podmínky zítra budou bláznivé.

Do toho zjišťuji, že musím přes celé město odvézt na právě probíhající ples dva papíry A4 (slovy DVA PAPÍRY!!!) a že jsem ještě nevečeřel. Třetí vrstva vosků chladne a já řeším, jestli neodvolat večerní akci. Neodvolám, jdu do toho. Pohyb je život.

Sedám do auta a jedu na ples. Krásné holky a vyfešákovaní kluci mě vítají a jsou rádi, že jsem přišel. Odevzdávám dva papíry a zase prchám. Ještě udělám taxi jednomu s plesajících a ten mi na oplátku za jízdy čte ze zaparkovaného auta číslo pizza servisu. Večeře se rýsuje!

Přijedu domů, obléknu se slušně na večerní akci a při tom mažu čtvrtou vrstvu. Pizza je objednaná za 20 minut, vyzvednu ji cestou. Píšu e-mail pořadatelům, ať mi číslo nechají někde na startu. Nežádám, přikazuji. Za těch 20 minut musím ještě do obchoďáku pořídit energetické gely na závod. V jednom obchodě je nemají, letím do druhého. Tam jsou zásobeni lépe.
Pizza je připravena, hlady nevidím, takže ji jím za jízdy. Píšu SMSku, že přijedu o 10 minut později, ale s pizzou. Dostanu pochvalu.

30 kilometrů ujedu tak rychle, že před plánovaným srazem stihnu rychlonákup v supermarketu - mám i zítřejší snídani!!!
Měl bych působit vyrovnaně a odhodlaně, místo toho upadnu do křesla a povídám, že za pár hodin cestuji 100 km na závod a nevím, jestli budu startovat. Večer se ale nakonec vyvinul příjemně. Tak příjemně, že jsem nedodržel plánovaný čas odjezdu domů. Kdo by taky odjížděl, když probíráme nejhlubší otázky života, že?

Takže poslední vosky zažehluji těsně po půlnoci a v půl jedné jsem v posteli. Budík nastavuji na čtyři ráno. Potom místo spánku přemýšlím, jak získat startovní číslo. Plánuji, jak bude nejlepší použít jediné polské sprosté slovo, které znám.

Den závodu:

A ráno opravdu vstávám! Vše jde hladce, tradiční ranní rituály před odjezdem na závod, bezproblémová cesta. 10 km od startu ještě není ani kousek sněhu, 3 km od startu je v Harrachově zelená tráva.

Jsem na místě v půl sedmé. Zaparkuji na strategickém místě. Na start je kousek, toitoiky jsou ještě blíž. A hned vedle stan, kde se včera do večera vydávala čísla. Stan je otevřený. Nikdo v něm není. Za řadou stolků jsou bedny a v nich typické obálky, ve kterých jistě moje číslo je. Rozhlížím se. Pokud se dnes čísla už nevydávají, jedinou mojí šancí je prostě si ho teď pro sebe ukrást. No jo, ale někdy se číslo a startovní čip párují až při jejich výdeji... Když ukradnu číslo a nebudu mít čip, tím jedním polským slovem nikomu nevysvětlím, že to není moje chyba... Rozhodnu se ještě počkat a hlídat z auta, jestli bedny nezačnou odnášet a pak případně zaútočím.
Při odchodu se setkám s omladinou a někteří mají na krku pořadatelské visačky. Mám šanci! Čekám do sedmi a snídám v autě. Bedny nikdo nevynáší a je podezřelý klid. Vniknu do stanu a tam usměvavá omladina vydává čísla, zcela v rozporu s propozicemi. Ta rána, když mi spadnul kámen ze srdce, musela vzbudit i Krakonoše. Jsem zachráněn. Teď už půjde všechno hladce.

K naprosté spokojenosti přispívá i to, že v toitoikách není papír, ale s tím jsem počítal už doma při balení, takže s úsměvem okolo všech hledajících zoufalců vstupuji do budky za svou misí a vím, že tento den bude už jen dobrý. Co zmůže jedna role papíru!

Omyl, jako vždy.

Hladce proniknu se zkušebními lyžemi na jinak uzavřenou trať a jedu po měsíci zase ve stopě. Mazání se jeví jako obvykle. Bude kolem nuly, sníh se bude měnit - od ledu ve stopě po vlhký nový sníh na vrcholech, čekám i špínu v údolí. Pro podobné podmínky volba stoupacího vosku vypadá následovně: zahledím se do hromádky vosků a klistrů a najdu všechny, které odpovídají předpokládané teplotě. Ty pak v tenkých vrstvách nastřídačku namažu. Přesně podle hesla "Sníh není blbej, on si vybere."

Tuto kombinaci už před startem nevyzkouším, hlídači tratí začali být ostražití. Nechám se překvapit.

START!
Zamíchat do mazání klistr zdánlivě nebyla dobrá volba. Nejede to ideálně. Ale ani ostatní nejsou extra rychlí. Jedeme do mírného stoupání a přede mnou leží dva lidi. Amatéři! Když přijedu k nim, prásk - a ležím také. Ano, začíná prašánek a já mám na lyžích klistr. Amatér!
Ukopnu první bakuli na skluznici a začínám si dávat větší pozor. Od té chvíle nechápu vůbec nic. Prvních 20 kilometrů je spíše rovinatých se spoustou soupaží, které nesnáším. Aź potom začne lyžování. Omyl, jako vždy... Na trati jsou tři stopy, ta prostřední je uklouzaná a jede jako čert. Když někoho dojedu, vystoupím do vedlejší stopy a lyže se zastaví, takže i v prudkém klesání se zase musím zařadit a ještě na toho přede mnou ztratím. Do kopce v prostřední stopě lyže drží, ale zároveň namrzají a po deseti metrech drhnou. Lépe se stoupá vedle, tam se sníh nalepí až po patnácti metrech. Při přechodu do roviny se nalepí automaticky, takže vždy předvedu akrobatickou sestavu, při které si natáhnu některý z ještě zdravých svalů nebo úponů. V polovině závodu je cítím všechny. Při některých sestavách už používám sprostá slova česky i polsky. A je nás víc. Není s kým závodit, protože kdo jede rychle z kopce, ten klouže a nadává do kopce. Kdo jde dobře do kopce, nejede ve sjezdu. Ještě v polovině trati se s námi drží chlap na lyžích "vrčácích". Do kopce je se šupinami absolutně nejrychlejší!
Toto zoufalství je narušeno jen na občerstvovačkách. Na dvou z nich příjemní pořadatelé nabízejí senzační sušenky. Na dalších už ne, ale to nevadí.

Ve druhé polovině závodu, při stoupání na nejvyšší bod trati vysvitne slunce. Čerstvý sníh tak prudce zvlhne a zpomalí, ve sjezdu tedy dojde na další soupaže. Začínám vidět rudě.
Doplahočím se z kopce do nejnižšího místa závodu a přede mnou je prudké stoupání, ve kterém se trápí dav soupeřů. Vzdychnu, utrosím další nadávku a... co to? První kroky ukazují, že přichází čas pro moji mázu. Lyže stoupají i mají skluz a já se těm přede mnou rychle blížím. Do cíle je podle značení ještě asi 12 km (nechápu) a já se začínám usmívat. Slunce svítí, lyže fungují a den je krásný!
Úsměv mne přejde v místě, kde začne mírné klesání směrem k areálu závodu. Na slunci je vlhko a lyže zase skoro stojí. Soupažím co to dá, za mnou si se mnou chce povídat některý z místních borců. Odpovídám mu slušně, ale nevím na co se ptal. Zdá se, že si rozumíme.

Nerozumím další věci. Podle plánku trati jsme tak 3 km od cíle. Ale cedule podél stopy ukazují, že jsme na 47. km, takže podle propozic zbývá ještě 7 km. Asi jsem si plánek špatně prohlédl. Amatér! Šetřím co nejvíce sil pro tu utajenou zajížďku. Najíždíme do míst, kde pravidelně zbýval poslední kilometr a na ceduli je 49. Kde je těch pět kiláků??? Už jsou tu jen těžké tratě, kde se jezdí i Světový pohár! Sakra, oproti zvyklostem opravdu odbočujeme do prudkého kopce, je to tady! O 100 metrů dál ovšem zase klesáme a sjezd nás vyplivne u cedule 50 km, od které je vidět už jen cílová rovinka. Poslední 4 kilometry prostě zmizely, vlastně jsem rád. Tipuji se na nějaké 300. místo a o nic nejde, ale nadšení diváci mi troubí vuvuzelami přímo do ucha a z polského pokřiku pochopím, že mne někdo dojíždí. Tak se zmáčknu a svoje místo uhájím.

Mám to za sebou. Všechno mne bolí, svítí slunce, tradičně krásné Polky nám věší na krk medaile a zrovna mne si při tom vybere i kameraman z televize. Zamávám mu, do toho nám úžasné děti nabízí čaj a všichni se usmívají. Já taky, nejde to jinak. Pryč jsou nadávky. Stejně bych je asi už nezvládl.

Dobelhám se k autu, převléknu, slupnu kus čokolády. Slunce svítí ještě víc, všichni se usmívají ještě víc. Diváci u trati musí být asi zaplacení, protože troubí naprosto na každého a pořád je to baví!
Na ploše v cíli hraje improvizovaná kapela a vládne neskutečná pohoda. Ve stanu s jídlem pro závodníky také. U tabule s výsledky také, protože jsem zjistil, že s minimálním či spíše žádným tréninkem jsem přesto byl výrazně lepší než jsem čekal. Musím to jít oslavit ještě jednou porcí jídla. Pak se jdu podívat na dojezd. Ti diváci, kteří mne povzbuzovali před dvěma hodinami, tu stále jsou a troubí! Neuvěřitelné!

Uprostřed areálu jsem objevil pár plážových lehátek natočených k pražícímu jarnímu slunci. Dvě jsem obsadil, zavřel oči a ... veřejně nebudu popisovat, o čem jsem si do posledních paprsků přemýšlel.
Byl to dobrý den.