Nejsem žádnej prudič

Sedíme v mikrobusu a jedeme na Šumavu. Čeká nás štafetový běh od pramenů Vltavy až do matičky Prahy, celkem 360 kilometrů. Během dvou dnů a jedné noci poběží každý z nás zhruba 3 hodiny, zbytek pročekáme na střídacích stanovištích nebo prosedíme ve voze. Náš tým je trochu speciální, tvoří jej 12 běžců se zrakovým postižením, k nim 12 vodičů plus pár lidí jako realizační tým. Celkem zhruba 30 osob namačkaných v malém a později už i nevonícím prostoru, očekávajících dřinu, únavu, výkyvy počasí i výkyvy nálady a morálky. Těším se na tu akci s Nadací Leontinka už několik týdnů. Tak nějak podvědomě.

Zatím je pohoda, jedeme na start, je veselo a řeči plynou. Naše kapitánka vypráví jakousi příhodu o setkání s nepříjemným člověkem a o tom, jak se ním těžko dohadovala: "Podívejte, já nejsem žádnej prudič, nemám důvod kazit naši domluvu..."

Bum! To je ono! Dokonce jsem přestal poslouchat konec příhody. Následujících 48 hodin mi ta věta zní v hlavě pořád dokola. Tady nejsou žádní prudiči, užij si to! A ta věta začíná postupně prosakovat do myšlenek o celém lidském životě. Neustále jsme v kontaktu s lidmi okolo sebe a každé setkání vytváří nějaký vztah. Mnohdy ani nevíme proč nám s někým je dobře a s někým máme nepříjemné pocity. Pominu už na pohled (či na poslech nebo přičichnutí) odpudivé bytosti, těm se většinou vyhneme bez následků. Ale existují lidé na první dojem "normální", nebo dokonce něčím velmi přitažliví, u kterých až po nějaké době zjistíme, že nám s nimi není dobře, že vedle nich ztrácíme sami sebe. To prozření přijde třeba až když s nimi jsme svázáni rodinně, pracovně či nějakým společně nakročeným cílem. Například pokusem doběhnout z bodu A do bodu B…

Co vám budu vyprávět, nebyli tu prudiči, byl to skvělý víkend. Nohy bolely, bouřky a lijavce byly, občas se nám někdo ztratil a museli jsme na něj čekat. Do cíle jsme naše “slepejše” dovedli těsně před limitem a oproti původnímu plánu jsme ztratili několik hodin. Ale, a to je nejdůležitější, ani jednou jsem neměl pocit, že by někdo "kazil hru".

Jaký to je rozdíl oproti lidem, které jsem měl možnost potkat (nebo i jen pocítit jejich vliv na moje blízké). Byli a jsou to ti, kteří nejdou za společným cílem v souladu a harmonii. Neustále "kazí hru" tím, že do ní vnášejí svoje pravidla. Můžou to dělat vysloveně nepříjemným nátlakem, až násilím, kterému musíme čelit. Ale jsou to i ti, kdo dokonce i veselým, štědrým či "moudrým" chováním stanovují pravidla jemně a nenápadně a my až po chvíli zjistíme, že hrajeme podle jejich not. Že se vzdáváme ať už vlastních nebo všeobecně uznávaných pravidel, vlastních zájmů a vlastních dobrých pocitů.

Už před časem jsem si uvědomil, jak tito lidé neustále potřebují mít vládu nad situací. Samozřejmě, že když chtějí dosáhnout konkrétního cíle, jsou mnohem agresivnější - a tím myslím i pasivní agresivitu. Ale i v běžné situaci, kdy o nic nešlo, takoví lidé vyžadovali pozornost, ústupky či akci jen proto, že nedokázali pouze klidně plynout s ostatními. Ztráceli exkluzivní kontrolu, to je vyvádělo z míry a snažili se ji získat zpět. Stačilo začít mít strašný hlad. Stačilo si v pravou chvíli vytvořit bolest nohy. Stačilo zdůraznit nutnost vyjít vstříc dětem. Stačilo říci "Jde mi o tvé dobro, nechápeš to?" A ostatní se začali smekat. Přerušili výlet a jedlo se. Změnili plány na víkend. Zdánlivě kvůli dětem převrátili svůj život. Ve skutečnosti vůbec nešlo o prázdný žaludek, o nohu či o děti. Šlo o to, aby se hrálo podle pravidel daného člověka.

Děláme to občas všichni. Jsou situace, kdy je třeba řídit se jen podle jednoho z páru či skupiny. Přizpůsobit se tomu nejslabšímu či poslechnout toho nejsilnějšího a nejrozhodnějšího. Upravit pravidla podle dítěte, které ještě nechápe celou hru. Ale asi každý z nás má nějakou hranici, za kterou cítí, že ze strany jednoho člověka je těch požadavků, výzev či sladkých pochval a darů už moc. Kdy cítíme, že už nekonáme víceméně podle své vůle, ale převážně podle vůle někoho jiného. A tam by měl přijít zlom.

Měli bychom se zastat toho, kdo je nám nejbližší - nás samotných. Tu hranici pevně vytyčit a hájit ji. Možností je spousta, od otevřeného odporu až po absolutní ignorování narušitele. Jednoduše - nepředávat otěže do jeho rukou. Může se povést to, že najdeme společnou řeč a obnovíme společnou hru. A nebo také neobnovíme a budeme dál hrát tak jak to vyhovuje nám samotným nebo těm, kdo ctí stejná pravidla. Nikdy nevíme.

Ale jedno bychom vědět měli: když na dlouhou trasu, s očekáváním bouřek a výkyvů a s přáním užít si to, tak jedině bez prudičů!