O důvěře u semaforu

Přijel jsem k semaforu. Byl to ten chytrý semafor, který ukazuje za jak dlouho padne zelená. Na displeji zbývalo něco přes minutu, tak jsem se chvilku hrabal ve věcech vedle sebe a v mapách a poočku sledoval, že stále svítí červená. Když jsem už měl všechno porovnané a nalezené a byl určitě čas na zelenou, podíval jsem se na displej. Ukazoval 20 vteřin. Cože? Čísla se měnila nějak pomalu. Vytáhl jsem stopky a na posledních 15 udávaných vteřin jsem je spustil. A naměřil jsem minutu!
15 vteřin uběhlo za 1 minutu.
Zvláštní.
Svět se mění, už nevíme čemu věřit. Lháři vytvářejí své nové pravdy. Zima není zimou. Historicky osvědčené sušenky mají novou nechutnou chuť. V oblíbeném obchodě je to samé zboží každou chvíli někde jinde. Cena za elektřinu nebo za lyžařskou permanentku se mění každý den. Manželka bez mrknutí oka řekne "už tě nechci, já jsem si to rozmyslela". Někdo si tě objedná na odvoz a když pro něj dorazíš, on řekne, že nikam nejede. Totální rozpad důvěry v cokoli.
Ještě že máme tisíce let stále stejně ubíhající čas, ten nikdo neoblafne.
Počkat...
Mizerných 45 vteřin rozdílu, to se tomu člověk akorát stihne zasmát a podívat se pečlivě do mapy.
Kdyby uzavírka byla delší než 200 metrů, třeba 10 km jako jsme zažili kdysi v Norsku, na displeji by bylo 30 minut. A ty by trvaly 2 hodiny. Už bych se nesmál.
Při tomto principu by manžel mohl říci "přijdu z hospody za hodinku" a byl by zpátky za čtyři. (Neříkám, že to tak nechodí...)
"Bude nám to trvat dva dny." by znamenalo "Víc než týden."
"Když to vydržíš rok, dostaneš odměnu."
Končím!
Vteřina je vteřina. Musí být, jinak máme rozhozený sandál. Když někomu řeknu A, musí to být A. Jinak má rozhozený sandál on. On pak naopak nebude mít potřebu říci mi B a dodržet B.
Musíme věřit, že základní věci prostě platí. Mít aspoň něco, čemu můžeme důvěřovat. Někoho, komu důvěřovat a na koho je spolehnutí. Abychom se nepropadli do naprostého chaosu. Rozuměno?

A ještě něco: 15 vteřin, za tu dobu se nic nestihne. Ale minuta, to už jo. Měl jsem vlastně geniální příležitost do oficiálně přiděleného času nacpat čtyřikrát více. Myšlenek, pohledů z okna, nápadů, vtipů. Kdo z vás to má?
Všichni! Každý má možnost svůj čas, jakkoli dlouhý, nějak naplnit. Přesto znám pár takových, kteří při pohledu na 15 vteřinovou časomíru budou zírat. A i když to bude trvat čtyřikrát déle, stále budou zírat.
V tom čase, který běží všem stejně, ale nikdy nevíme jak ještě bude dlouhý, je dobré věnovat se třeba budování důvěry. Aby u nás a okolo nás A znamenalo A, aby B znamenalo B. Aby vteřina byla vteřina a hodina byla hodina.
Aby svět dával smysl.
Zelená! Jedu!