Slyšíme se?

Současné krásné počasí vyhnalo ven na vzduch snad každého. Na rodinné projížďce v lesích okolo města jsme potkali stovky lidí na kolech, na kolečkových bruslích, chodce,  běžce.

Po několika minutách jsem si začal všímat jedné poměrně zřetelné věci - jak velká část lidí nevěděla o svém okolí. Vyrazili si ven, na vzduch a do zeleně, ale do uší si nainstalovali sluchátka a usilovně pracovali na svém zdraví nebo alespoň dobrém pocitu z pobytu na čerstvém vzduchu.
Sedíc na pařezu, poslouchal jsem zpěv ptáků, bzučení včel, útržky rozhovorů ostatních duchem přítomných a samozřejmě i vlastní dítě, které mi bez ustání vyprávělo o škole, o hradech, svých snech... A potřebovalo mě k tomu.
Ale pořád mi vrtalo hlavou, co asi tak zní do uší těm sluchátkářům, proč je pro ně lepší si zacpat uši před okolím a co jim přináší to hluboké pohrouženi do sebe uprostřed mnoha podnětů - právě kvůli kterým se do přírody běžně chodívá.

Totéž se opakovalo při prohlížení reportáží z velkého běžeckého závodu, který se konal nedávno. Je to velká sláva, v ulicích města utichne dopravní ruch a místo něj tam hrají kapely, diváci povzbuzují ... a mezi tím vším se pohybují zombie s nepřítomným pohledem a s kablíky v uších.
Nic proti zvyku sportovat nebo chodit po ulicích s rytmickou muzikou nebo naopak s meditačními melodiemi nebo texty. Každý má jinou metodu jak se cítit dobře. Jen se mi zdá, že čím dál víc lidí se cítí dobře jen sami se sebou, kdy okolí je jen kulisou pro jejich vlastní příběh, do kterého patří oni, oni - a pak možná někdo další.

Nehledě k tomu, že za poslední týden jsem se minimálně třikrát málem srazil s někým, kdo o mně vůbec nevěděl, protože mne neslyšel.

Mezi námi byly jeho kablíky.