Uragán aneb Management rizika nejen pro běžce
Nedávná podzimní vichřice byla hlášena s dostatečným předstihem a bylo doporučováno nevycházet ven. Takže moje romantická duše zajásala - půjdu ven, v lese nikdo nebude, hezky se proběhnu a nechám se ošlehat severozápadním větříkem. Ideální plán.
Ráno za oknem sice trochu foukalo, zato sněžilo nebo lilo a přidalo se dokonce i hřmění. Ideální romantika - ale až za chvíli.
Srážky za půl hodiny ustaly, ale vítr opravdu zesílil. Po internetu jsem byl ujištěn, že bude postupně slábnout, ať vyčkám. Ale romantika nepočká. Vyrazil jsem.
Směrem k lesu se mi běželo hladce, asi že to bylo po větru. Už na planině zvané “Cvičák” bylo několik popadaných větví, ty mne nemohly rozházet. Těsně před vstupem do lesa byl vyvrácený strom. Jeden spadlý strom katastrofu nedělá, mne to nezastaví. Bylo to romantické.
Sice jsem se čím dál víc díval nad sebe na větve a kymácející se koruny, ale stále jsem si byl jistý, že se nic hrozného neděje. Pouze při silnějším poryvu jsem si vyhlížel kam uskočit nebo kde se krýt.
Vítr sílil s tím jak jsem se dostával do hloubi lesa a dál od domova. Okolo nikde nikdo. A začala divočina. Když kolem proletěl vzduchem první menší králík, lehce jsem znervózněl. Poté mi k nohám přistála holandská policejní čepice a to jsem věděl, že jde do tuhého, vítr nabyl skutečně globálních měřítek. Na průlet holandského policisty bez čepice už jsem nečekal a zavelel jsem k náhradnímu řešení. Původní plán na dlouhý výběh jsem prudce zkrouhnul a rozhodl jsem se obloukem vrátit zpátky. Tryskem jsem přebíhal pod velkými stromy s hlavou vyvrácenou vzhůru, trochu jsem si vydechl v nízkém lese a krátké uvolnění přišlo až na velkých pasekách. Ještě že to tu znám a vím kudy volit cestu...
V nejvzdálenějším a nejvyvýšenějším místě byla situace opravdu vážná a to mne donutilo zamýšlet se nad tím proč děláme hloupé věci a kde je bod, za kterým se z neznalosti, furiantství či odvahy stává šílenství, bláhovost nebo bohapustá pitomost. A už to nebylo jen o běhání po lese, to byly vážné životní otázky! Jak dobře dokážeme odhadnout, kdy jsme v bezpečí, kdy se nám ještě přiměřené riziko může vyplatit a kdy dobrovolně strkáme hlavu někam, kde o ni nejspíš přijdeme?
Pro někoho je nezodpovědné běhat ve větru po lese a radši sedí doma s člověkem, který ho pomalu o jeho hlavu připravuje.
Někdo hrdinsky vyrazí do nebezpečí a pak řeší jak z krizové situace vyjít živý. Někdo přesně pozná za jakou hranicí mu už není dobře a tu nikdy nepřekročí. A také si nic neužije. Pokud jeho nejlepším prožitkem není právě ten pocit bezpečí.
Mísí se nám tu dva pojmy: krizový management a management rizika. Dobrý krizový manager si poradí v obtížných situacích, zvládne je a dostane do bezpečí ty, které má na starost. Ten kdo zvládá management rizika, vůbec se do krizových situací nemusí dostat - on jim umí předcházet.
Asi je nejlepší předvídat a vyhýbat se nebezpečí. A když je v některých situacích třeba, přiměřené riziko přijímat a kontrolovat jej. A někdy se nevyhneme doslova sebevražedné misi - jen by i ta měla mít nějaký smysl.
Proč tolik přemýšlení? Protože skutečně před každým větším stromem jsem promýšlel pro a proti. Protože jsem si pečlivě vybíral cestu, aby těch stromů bylo co nejméně. A protože jsem pak mnoha lidem musel vysvětlovat, že to vlastně nebezpečné nebylo, že oni riskují na každém přechodu přes ulici zhruba stejně.
A také proto, že když jsem celý šťastný opouštěl rozkývaný les, potkal jsem v protisměru prvního člověka - běžkyni se psem na volno, s kapucí utaženou na hlavě a malou škvírou pro obličej, zato však s rozzářeným úsměvem. Snad měla možnost ozvat se svému krizovému manažerovi…
A také jsem si uvědomil, jak často se cítíme v naprostém bezpečí v náručí jiného člověka - a vůbec nás nenapadne, že to je vlastně zdaleka největší riziko. Ztrouchnivělou větev nad hlavou odhadnout dokážeme, lidské manévry nepředpovíme nikdy. Mnohdy ani ne ty svoje, natož pak u člověka druhého.
Ale o tom třeba někdy příště.
Bylo to romantické!
