Válka, olympiáda, víno a mateřská školka

Spousta lidí je překvapená a říká: dodnes jsem nevěřil, že se to může stát. I když se to stalo už tolikrát. Jen to většinou bylo někde daleko, mimo naše bezprostřední vnímání. A teď je to tady s plnou parádou. Je zcela jednoznačné, kdo to spustil. Je to člověk, o kterém se dávno ví, že by to mohl udělat. Že k tomu má sklony i prostředky. Že k tomu má dávno motivaci, neboť stále mluví o tom, jak je mu ubližováno. Že s ním nikdo nemluví. Ale to je právě to. Ono se s ním mluví. I když jde o obra na hliněných nohách, tak se vždy najde důvod proč jeho širokou zemi, širokou duši a široké zdroje zapojit do světového dění. Ovšem on nechápe, že se s ním mluví právě tak, jak se mluví na nevypočitatelné jedince, které si rádi držíme poněkud od těla. On nechápe, že jej nikdo naplno nezapojuje do světa, který má v mnohém odlišnou kulturu. On nechápe téměř nic, ale je veliký. A tak střílí.

 

Aha, tudy už jsem běžel. Tak uhnu doprava.

 

On začal střílet čtyři dny po skončení olympijských her. Tam se reprezentanti jeho země sportovně utkávali s reprezentanty země, kterou on dnes chce rozstřílet. Naprosto šílené. Při zahájení olympiády tento válečník seděl v hledišti a musel vědět, že hned po ní rozpoutá válku, ve které třeba zabije některé z těch tam dole. On je šachista, přesně ví co dělá. Na té tribuně, kde se stále mluvilo o míru, přátelství a fair play, mu bezpochyby vícekrát muselo projít hlavou, co bude za dva týdny. Naprosto šílené. Olympiáda se konala v zemi, která má také jinou kulturu. Mnohdy úplně jinou. Dnes, kdy válečník spustil svoji válečnou akci, mu ji ta pořadatelská země téměř schválila. Nevypadá zaskočeně. Nabízí se myšlenka, že i oni možná věděli, co se chystá.

 

Sakra, kořen, au!

 

My jsme jásali nad úspěchy šikovných mladých lidí na olympijských hrách. Na hrách, které se už z poloviny konají v nedemokratických zemích. Mezinárodní olympijský výbor tyto hry přiděluje tam, kde jediným měřítkem jsou téměř neomezené prostředky k čerpání - a tím k legalizaci dříve nepřípustného chování diktatur. Být sportovcem, tak případnou medaili právě z těchto her už nechci ani vidět.

A nejde jen o sport. Peníze a relativní výhodnost nás lákají ztratit ostych spojovat se se špatnými lidmi nebo celými režimy. V mnoha oblastech podáváme ruku ďáblu - a čím se nám asi tak může odměnit? Proč hned od počátku nenastavíme svoje hranice? A když je někdo nechce respektovat, proč se prostě neobrátíme a nejdeme od něj pryč? Proč si postupně necháme svůj hodnotový svět zaplevelit?

 

Uf, už nemůžu. Běžím už nějak dlouho.

 

Nastěhoval jsem se nedávno do nového domu se zahradou. Postupně rozplétám a prořezávám přerostlé keře a popínavky. A vždy si u toho říkám: tady končíš, dál neporosteš. Chci tě mít tady a když se budeš roztahovat, odstřihnu tě. Je to jako s lidmi. Budeme spolu v dobrém vycházet odtud potud. Bude to skvělé. Když ale půjdeš za hranici a nedáš si říci, nemůže to fungovat a já si svoji hranici chci hlídat. Nenechám si to tu zaplevelit. Jako to víno, které jsem zasadil předloni. Těším se na hrozny a na to, jak se mu bude dařit v dobrém tvaru. A proto mu dopřeju pořádné stříhání. Je to dobré pro oba.

A tak to je se vším. S vínem, s křovím, s lidmi, s firmami, se státy. Pak vidíme třeba zaplevelenou olympiádu, po které ještě ani není uklizeno a už se střílí.

Náš svět se musí vzpamatovat.

 

Poslední kilometr. Hele, jde tudy školka. Ty děti ani netuší, co se dnes děje. A nikdo moc netuší, co bude, až dospějí. Co těm dětem teď předávat, aby uměly rozpoznat plevel a plevelné lidi a věděly, kdy je co potřeba stříhat? Co si potřebují ze školky odnést? Možná, že všechno, co opravdu potřebujeme znát, jsme se naučili v mateřské školce:

 

• O všechno se rozděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Uklízej po sobě.
• Neber si nic, co ti nepatří.
• Když někomu ublížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každý den odpoledne si zdřímni.
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
• Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
• Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
• A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

 

(školková pravidla jistě znáte - Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce)