Vltava Run aneb Děkuji (část 3)

Ale zpět na trať, na kterou už padla tma. Čelovku na hlavu a jde se na to. Respektive jdou na to naši kolegové, my jen čekali na velkou předávku a na to, až se dostaneme do spacáku. A velká předávka někdy okolo půlnoci stála za to! Celá vesnice žila závodem, hasiči nabízeli polévku s dobrovolnou platbou, dobrovolníci svědomitě zapisovali, všechny týmy se chystaly na svoji těžkou hodinu (podle mých zkušeností nastává mezi 3 a 4 hodinou po půlnoci). Úžasný zážitek - a to už jsem pár nočních akcí absolvoval.

 

 

 

Poslední dvojice z našeho auta doběhla a jeli do Týna nad Vltavou, kde se dalo přespat ve sportovní hale. Závodu se účastnilo okolo 300 týmů a byl jsem opravdu zvědav, jak přenocování dopadne. Někdy stačí při takovém ubytování jeden nespavec s igelitovým šustivým pytlíkem a tady se průběžně střídaly desítky lidí. A jak to bylo? Ticho, ohleduplnost, čisté WC i sprchy, moje okouzlení trvá...

 

 

Spánku jsme dali asi 3 hodiny a už jsme museli dál - další hodinu nám mělo trvat dostat se autem na ranní velkou předávku. V 6 ráno vycházelo slunce nad povltavskými kopci a prosvítalo mlhou v údolích, v autě se vedly řeči a bylo to naprosto dokonalé. A šli jsme do finále. Další fantastická vesnice, o které jsem nikdy neslyšel, další polévka za dvacku a čaj za pětku, někdy jsem si připadal jako v jiném světě.

 

 

V jiném světě si asi připadal i jeden z našich trasérů, který se chvilku zdržel na trati oblíž Orlické přehrady, ale jeho svěřenec neváhal a nechal se do cíle dovést sympatickou blondýnou. Nemůžu napsat, že to byl nejsilnější moment celého víkendu, neboť podobných příhod byly spousty. Ono stačilo, když se jeden z našich slepců rozčílil v restauraci, protože mu nikdo nepřečetl jídelní lístek. Po výbuchu nám v klidu vysvětlil, že nevidí a že mu pak ještě musíme popsat, kde má co na talíři. Bylo to tak prosté... Vadí vám, že nemáte kdesi výhled, jaký jste si představovali? Vzpomeňte si na tohoto běžce, který ani nevidí, kde má před sebou svoje knedlíky!

 

Na mne s Robinem čekal úsek cca 9 km dlouhý, opět s nějakými kopci. Robin z toho nebyl nadšený, ale atmosféra v předávkové vesnici nás zase dostala a my, opět za blížící se bouřky, vyrazili. Bylo velmi teplo a začátek byl po otevřených loukách a po asfaltu. Navíc opravdu se stoupáními, kde se mému parťákovi už opravdu nechtělo. Pár míst jsme tedy prošli pěšky, ale na vrcholku nás povzbuzování našich soupeřů i projíždějících aut zase rozeběhlo.

 

Silou vůle jsme se dostali na nejvyšší místo a začali sbíhat dolů ke Slapské přehradě. Pro běžného sportovce šance na oddech, já zase Robina chytil za ruku a klopýtali jsme po bukových kořenech jak nejbezpečněji to šlo. Naštěstí to netrvalo dlouho, my se dostali k vodě, přeběhli ji a zbývaly nám poslední dva kilometry - opět do kopce... A to už bylo vážné, neboť nepomáhalo ani odpočítávání téměř každého metru . Robin prostě nemohl. Vycházkovým tempem jsme tedy vystoupali nejprudší úsek, přitom hodnotili rychlejší běžkyně (on Robin vlastně tak trochu viděl... :-) ) a když jsem začal tušit, že výš to už nebude, rozběhli jsme se. Ukázalo se, že poslední půlkilometr je z kopce, dokonce poměrně prudkého. Jakmile jsme byli na dohled od cíle, projevila se výhoda Robinových dlouhých nohou. Krizi odhodil a suverénně mi utekl a vběhl do cíle našeho posledního úseku. Já se nikam necpal, je to jeho závod, že jo...

 

A měli jsme dost. Po téměř 40 kilometrech a třech hodinách spánku jsme byli rádi, že už nikam neběžíme. Já se doklopýtal ke studené přehradě, zchladil nohy s namoženou patou a pak se jen v klidu procházel mezi celebritami, neboť hned vedle parkoval tým Ewy Farne a z druhé strany se blížili oblíbení bratři Svobodovi. Mimoto už od první etapy byla všude spousta známých, takže stále bylo co dělat.

 

  

 

Zbývalo nám dostat se včas do ucpané nedělní Prahy, zaparkovat a nepromeškat druhou posádku, která měla přinést štafetový kolík (čip) do cíle. Vše jsme zvládli. Takže po více než 35 hodinách tým Nadace Leontinka doběhl svůj 360. kilometr a všichni jeho členové byli šťastní v cíli. A měli důvod, neboť dvoudenní martyrium bylo obtížné i pro "zdravé" běžce - a leontinkáři totéž zvládli s jejich handicapem, navíc stále v dobré náladě a fantastické souhře celého týmu.

Za to vše jim je třeba pogratulovat s hlubokou úklonou.

A poděkovat kapitánce Radce a dalším koordinátorům slepecké účasti v tomto závodě.

A poděkovat organizátorům VltavaRun za vstřícnost a podporu Leontinky a za uspořádání celé této gigantické a přesto velmi osobní akce.

A poděkovat životu, že nám dává možnost zažít podobné intenzivní cloumáky.

 

Děkuji.